Na chviličku se dostavil ohromný pocit úlevy a hovor jsem přijal. Pak jsem už jen cítil jak mi začaly samy od sebe téct slzy a táta mi brečíc oznámil, že maminka už tady není. První co jsem ze sebe dostal byla prosba, aby ji zkusil oživit, že to přece nemůže být konec, že jen třeba spí. Zoufalost v hlase táty mi však jasně dávala na jevo, že se to skutečně stalo. Zavěsil jsem telefon a nemohl jsem se nadechnout a ani chvilku pohnout. Pak jsem vyběhl z domu a běžel k bytu rodičů a stále ještě doufal, že když se to nepodařilo tátovi, zkusím to ještě já. Vím, že to bylo strašně hloupé, ale ta bezmoc a beznaděj, které mne svíraly mi prostě doslova nabízely řešení v této zoufalé představě..
Sanitka, která na mne civěla zaparkovaná před domem budila šílený pocit úzkosti. Vyběhl jsem schody a ve dveřích na mne čekal táta. U stolu seděl lékař a sepisoval úmrtní list. Pochopil jsem, že je skutečný konec. Konec té neskonalé lásky, kterou jsem dostával ta dlouhá léta, pochopil jsem, že už mne nikdy nepohladí ta nádherná ruka, která mne vždy konejšila když se nedařilo nebo jsem byl nemocný. Najednou se mi chtělo strašlivě být jinde. Vyrazil jsem ze dveří a běžel pryč z mého domova, mého přístavu naděje v dětství, místa, které jsem miloval nade vše na světě. Místa, kde jsem měl vždy otevřeno a kam jsem se tolikrát vracel pro radu a pro pomoc.V hlavě jsem měl jen prázdnotu. A výčitky. Vyčítal jsem naivně mamince proč mi to udělala právě teď. Proč nepočkala ještě nějaký ten rok, proč mne opustila ve chvíli, kdy jsem konečně začal být úspěšný, kdy jsem konečně něco dokázal.
Ten den byl šíleně dlouhý, plný černých myšlenek a smutku. Bylo mi strašně líto, že jsem se nestihl nějak s mámou rozloučit, bylo mi strašlivě líto táty, protože tak zlomeného jsem ho ještě nikdy předtím neviděl. Byl to prozatím skutečně nejhorší den mého života. Těšil jsem se už na noc, kdy zkusím spánkem alespoň na okamžik zahnat ty černé můry a stísněnost.Vidím to, jakoby se to stalo včera večer. Nemohl jsem vůbec zabrat a neustále mne svíral divný pocit. Pořád jsem cítil, že na mne snad někdo kouká. Manželka už usnula a já cítil a slyšel její dech. Cítil jsem šílený tlak na prsou a nemohl jsem se ani hnout.
Pak se stalo něco o čem jsem vždy slyšel jen vyprávět a nebo četl někde na internetu nebo v novinách. Z temného kouta pokoje vystoupil muž, kterého jsem nikdy v životě neviděl a posadil se na mou postel těsně vedle mne. Nemohl jsem ze sebe vydat ani hlásku a první co mne napadlo bylo, zda můj tehdy malý syn vedle v pokoji je v pořádku. Neumím si to vysvětlit, ale ten muž se na mne díval a jakoby mi říkal: “ neboj se, je v pořádku“. Trošku se mi ulevilo a já zíral na onoho muže a nemohl jsem stále mluvit. Ale slov nebylo potřeba, protože ani on mi nic neříkal. Jen se díval a usmíval. Přísahám, že do tohoto okamžiku jsem byl jeden z těch lidí, kterým kdyby toto někdo vyprávěl, tak bych se jim vysmál a snažil se jim to nějak vysvětlit. On seděl, usmíval se na mne a vyzařovala z něj jakási pohoda, nepopsatelná pohoda a strach, který jsem měl, když se objevil se změnil na pocit pohody a bezpečí. Pokaždé, když jsem se pokusil nad něčím přemýšlet zatvářil se tak, jakoby věděl na co myslím. Pak jsem dostal nápad a zeptal jsem se ho ve své hlavě, zda ho posílá maminka. To se poprvé zamračil, zvedl se a zmizel uplně stejně jako když se objevil.Okamžitě jsem vyskočil a běžel do dětského pokoje. Syn spal jako dudek a jen něco mrumlal ze spaní. Vrátil jsem se do ložnice a musel jsem vzbudit manželku, abych ji o tom všem povídal. Manželka se probudila a vyslechla mne. Jelikož znala mé do té doby zcela radikální názory na tuto věc, věřila mi a snažila se mne uklidnit. Chytila mne za ruku a navrhla, abychom se pokusili spát. Opět jsem nemohl dlouho usnout, stále jsem cítil, že na mne někdo kouká, ale nikdo se ten večer už neobjevil. Já usnul a když jsem se ráno probudil chtěl jsem věřit tomu, že se mi to vše jen zdálo.
Tedy do chvíle, kdy se mne manželka na tu příhodu u snídaně zeptala. Vyměnili jsme si k tomu pár názorů a shodli se na tom, že to vše jsou asi jen nervy poškozené nenadálou ztrátou.Párkrát jsem si na noční historku během dne vzpomněl, ale snažil jsem se s tím bojovat a zahánět to jen jakousi noční můru. Večer jsem si šel lehnout s nepříjemným pocitem. Usnul jsem, ale docela snadno. Když jsem se probudil byla všude okolo mne tma. Ale byla to naprosto divná tma, nikde se mi nevynořovaly obrysy nábytku a i z oken šla opravdu černá tma. Opět jsem slyšel dech manželky a chtěl jsem ji probudit, protože se opět dostavoval ten pocit mrazení po celém těle a navíc jsem opět cítil, že na mne někdo kouká. A opět jsem nemohl ze sebe vydat ani hlásku a nemohl jsem se pohnout. Čekal jsem, kdy se objeví ten neznámý muž, ale nepřišel. Jen jsem viděl jak se mi po ložnici procházeli naprosto cizí lidé, z jedné strany na druhou a mizeli za zdí ložnice. Pokaždé aniž by vydali hlásky, jsem naprosto zřetelně slyšel jak mne zdraví a pozdrav doprovázeli úsměvem. Neuměl jsem si to celé vysvětlit, ale v okamžiku, kdy jsem si strašně přál, aby mezi nimi byla má máma, zrychlili chůzi a všichni zmizeli.
Pak jsem usnul a až ráno vyprávěl zase manželce co se stalo v noci. To už na mne koukala trošku nedůvěřivě a tak jsem s vyprávěním přestal. Noční návštěvy se staly pravidlem. Každé ráno jsem si pak vtloukal do hlavy, že je to nesmysl a že to jsou jen mé představy a výmysly mého mozku.
Pak přišel pohřeb. Opětovné probuzení bolesti a smutku, celé probulené dopoledne a nechtěné zdvořilosti příbuzných a přátel. Strašně moc jsem to už chtěl mít za sebou. Sestra přijela na pohřeb ze Slovenska. Její děti a můj mladej si udělali, aby se všichni vešli na spaní jakýsi bunkr. Tam spali a když druhý den všichni odjeli, přál si náš syn, aby jsme s ním jednu noc přespali s manželkou v bunkru. Manželka si tedy vlezla s ním do bunkru a já si lehl do jeho postele.
Ráno jsem měl cestovat mimo Prahu a tak jsem si nařídil na mobilu budík a ten jsem si položil na synovu krabici s legem. Popřáli jsme si dobrou noc a pomalu všichni usínali. Nikdo na mne nekoukal a necítil jsem žádnou stísněnost. Bylo to poprvé od toho dne, kdy maminka zemřela. V noci nás probudilo zvonění mého mobilu. Chtěl jsem ho zvednout a jak jsem byl rozespalý jen jsem do něj strčil a on zapadl mezi lego. Manželka se synem se oba probudili a viděli jak šmátrám v bedně s legem a lovím mobil. Posteskl jsem si, že nic nevidím a že ho asi nenajdu.
Manželkja vylezla z bunkru a když byla asi metr od lampičky, kterou měl můj syn v dětském pokoji a kde musím zdůraznit, že to byla lampička ve tvaru nějaké pohádkové figurky, kterou koupila moje máma. Manželka, jak jsem již napsal, byla zhruba metr od lampičky, když se sama rozsvítila. Já seděl na posteli, syn vykukoval z bunkru a manželka stála jako opařená před skříňkou na které lampička stála. Ta svítila sama od sebe a mobil začal opět zvonit. Vím naprosto přesně, že jsem ho předtím nastavil na šest hodin. A na displayi byl puštěný budík a na něm 3:31 minut.To nastalé ticho ukončila má pragmatická manželka, která mávla ledabyle rukou a zhasla lampičku a vrátila se do bunkru k synovi. Dlouho po této události jsme o ní s manželkou mluvili a hledali různá možná vysvětlení celé události, ale reálné se prostě nikdy nenabídlo.
O tom co následovalo další dlouhý čas Vám moc rád povyprávím pokud budete chtít zase příště. Budu moc rád, pokud mi napíšete Váš názor na tento příběh, který se mi skutečně stal.