Nikdy jsem nepochopil a ani nikdy nepochopím, proč, když má někdo nějaký problém, to není ochoten říct do očí, ale často se uchyluje ještě v dnešní době k volbě anonymní a nešetří pak ani smyšlenými skutečnostmi, které se nikdy nestaly a ani stát nemohly.
Přijměte tedy mé dnešní pozvání na sérii zážitků, které se mi staly za celý můj bohatý gastronomický život. Přijměte prosím pozvání k cestě do zákulisí, přijďte si přečíst historky, které se nikdy nikde jinde nedozvíte. Přijďte si prostě přečíst o životě těch všech lidiček, kteří se často snaží Vám zpříjemnit podle svých možností návštěvu restaurace, baru, kavárny či hotelu.
Tato historka se stala v roce 1991 v Harrachově. Dávám ji k dobru, protože je to jedna z nejzábavnějších, které jsem osobně zažil. Tak jdeme na to.
Bylo to krátce po otevření baru, kde jsem pracoval jako barman. Bar byl umístěn vedle restaurace a do obou zařízení se v hotelu sestupovalo po schodech. Pokud jste chtěli dojít do restaurace na jídlo, museli jste projít přes otevřený bar. Uslyšel jsem dupot po schodech a dětský křik. Dolů se blížila početná skupina hostů. Zpozorněl jsem a vyšel hostům naproti. Pozdravil jsem. Česky. Německy. Anglicky. Nic. Všichni na mne koukali jako bych pocházel z jiné planety a míjeli mne svížně směrem do restaurace. Napočítal jsem jich 11 a jeden z nich nesl malé dítě v dětském nosítku.
Pomyslel jsem si, že pro mne tedy již asi z jejich návštěvy žádná pracovní povinnost nevyplývá a vrátil jsem se ke své práci za barem. Po několika minutách se před barem zjevila jedna z těch dam, které patřily k oné skupince. Nervózně poklepávala na bar a pak na mne vyjekla:“ co to tady máte za bordel?„, koukal jsem jako opařený, ale v okamžiku jsem se z překvapení dostal a povídám:“ tak tedy ještě jednou dobrý večer madam, co pro Vás mohu udělat?„. Než jsem stačil cokoli dalšího dodat zaplavila mne spoustou informací, že jim přijela návštěva z Holandska a že se rozhodli je vzít k nám na večeři, a že servírky na restauraci nejsou ochotny jim pospojovat stoly tak, aby se mohli společně posadit k jednomu stolu. Když jsem ji asi po čtvrté marně vysvětloval, že prostě kdyby jsme jim na restauraci měli spojit stoly tak, aby se všichni vešli pohodlně k jednomu stolu, museli bychom vybourat buď pilíře, které dominovaly restauraci nebo část zdi, napadl mne tedy nápad, který se přímo nabízel a i já nabídl jim, že jim tedy postavíme pohodlné sezení u mne na baru. Chvilku přemýšlela a pak se zatvářila trošku spokojeně a šla oznámit novinu své společnosti. Poprosil jsem tedy děvčata z restaurace, aby mi přišla pomoci s postavením onoho stolu. Pochopil jsem důležitost situace a rozhodl jsem se, že jim uděláme velký stůl uprostřed baru. Zvládli jsme to celkem rychle za občasné rady oné ženy co děláme špatně a jak by to mělo vypadat. Pak již nic nebránilo tomu, aby si začali užívat návštěvu našeho hotelu. Roznesl jsem jim jídelní lístky, paní se u každého přesvědčila, že je skutečně také německy a anglicky a pak si objednali pití. Když jsem jim donesl vybrané, měli také již vybráno. Byl jsem trošku zaskočen, neboť si objednali desetkrát pečené kuře s bramborem a okurkový salát. Doručil jsem tedy objednávku do kuchyně a začal připravovat příbory a vše potřebné.
Mezitím někdo z oněch hostů dostal nápad vysvobodit to malé batole ze sedačky a dopřát mu prostor k proběhnutí. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby mi prcek nezačal běhat pod nohama za barem. Párkrát jsem ho pochoval a zablbl s ním.Poté se již ozval z kuchyně zvonek, který mi oznamoval, že jídla čekají na expedici. Vzal jsem tedy prcka, odnesl ho mamince a po cestě do kuchyně jsem se dozvěděl jak jsem neochotný, že jim ho nepohlídám. Pak se mi ještě dvakrát než jsem nanosil jídla a vše potřebné na stůl přimotal k nohám a já ho málem porazil. No nic, pomyslel jsem si a snažil se mu vyhýbat tak, abych ho nedejbože třeba neopařil šťávou z kuřete. Když začali jíst se spoustou poznámek, které né právě lichotivě patřily pěkně upečenému kuřátku byl jim prcek na obtíž, a jelikož byli zatím jedinými hosty, vzal jsem si ho do náruče a šel mu ukázat zázemí baru a kuchyně. Slečny servírky když mne s ním viděly pištěly a začaly s ním také blbnout. Po chvilce jedna z nich začuchala a mně bylo hned jasné co se přihodilo. Vzal jsem tedy prcka a nesl ho mamince. Dorazil jsem právě včas, abych si vyslechl, že v Holandsku dávají ke kuřeti hranolky a tatarku a celá přednáška mi byla podána tak, že já byl naprostý učedník a paní znala naprosto vše co se týče gastronomie z celého světa. Když byla v nejlepším tak jsem ji suše oznámil: „Asi se posral“ . Vytřeštila na mne oči a začala ho očuchávat a celá rudá mi povídá, že jsem ten nejdrzejší „pingl“ jakého kdy viděla. Ujistil jsem ji, že má zřejmě pravdu a že s ní o tom nemohu polemizovat, protože nejsem schopen posoudit co vše v životě již viděla. Prošpikovala mne takovým pohledem, že jsem byl docela rád, že jsem se nepropadl rovnou do pekla. Pak odkráčela směrem ke stolu, odhrnula talíře a položila prcka na stůl, kde její vzácná návštěva ještě stále jedla.
Začala ho přebalovat. Holanďané přestali jíst a s nesmírným úžasem koukali s otevřenou plnou pusou jak paní sejmula podělané kalhotky a odložila je vedle svého robátka a jala se mu otírat prdelku mokrým kapesníčkem. Do toho neustále vysílala poznámky směrem k mé osobě a vinila mne i z toho, že majitel nenainstaloval na bar přebalovací pult.
A pak to přišlo.. Uchopila FingerBowl ( miska s vlažnou vodou a citronem na opláchnutí prstíku po jídle) a dlouze a vyčerpaně se napila. Všichni jsme na ni zírali s výrazem naprosté bezbranosti a čekali co bude dál. Když polkla první doušek, začala ječet na celý bar, že jsem neschopný a že voda je teplá jak chcanky. Než jsem stačil cokoli říct, její prcek se postavil na mou stranu a neuvěřitelně rychlým pohybem se po ní ohnal, ano tušíte správně, pokakanýma kalhotkama. Trefil se naprosto přesně a zasáhl ji přímo přes hlavu. Nemám radost z cizího neštěstí, ale tenkrát to uvnitř mne řvalo smíchy a spokojeností. Nicméně jsem se snažil zachovat dekórum a vyšel jsem dámě vstříc a společně jsme ji v našem zázemí zbavili jejího neštěstí. Pokud si myslíte, že ona žena poté snad nějak změnila své chování, jste na omylu. Nedostal jsem tenkrát ani korunu dýško a ještě jsem se dozvěděl, že u nás byli naposledy. Útěchou mi snad trošku byly provinilé pohledy zbylých členů výpravy.
A pokud madam dnes nějakou náhodou objevíte tento článek, pak vězte, že jsem si na Vás vzpomněl pokaždé když jsem měl v rukou FingerBowl…