Reklama
 
Blog | Pavel Krč

Pravda a láska opět dostávají na frak..

Neuběhlo ani 23let od těch slastných chvilek, kdy skoro celý národ, tedy až na pár soudruhů, vnímal ten slastný pocit volnosti a svobody, které nám byly naděleny společně s nadějí na slušnou budoucnost a dopídění se spravedlnosti a zatočení s těmi tolik nenáviděnými komunisty. Prakticky každý z nás byl z toho nenadálého pocitu doslova omámen natolik, že jsme snadno podlehli té situaci natolik, že jsme se na chvilku jakoby přestali zajímat o to, jak bude po právu naloženo s naším nenáviděným bolševikem, který vysával celou zem po více jak čtyřicet let jako vysává klíště malé štěně.

     Ale stejně to byla nádherná doba. Pamatuji se, jak lidé s tajemnou jiskrou v oku vzrušeně debatovali a takový ten potutlený úsměv, kdy ještě stále nevěřili tomu, že se to povedlo, jim z tváří vyzařoval právě jako ta naděje do budoucích let. Nikdo nebyl líný se i v té zimě dostavit na Letnou nebo na Václavák, aby podpořili tehdejší Občanské fórum, které prostřednictvím stovek řečníků, většinou těch, kteří byli za své názory komunisty odsunuti na druhou kolej, nebo zavíráni a mučeni.
Všichni společně dávali lidem naději ve svých projevech často doprovázených hudbou a songy, kterým soudruzi také vystavili stopku stejně jako jejim autorům. Dnes už si přesně nepamatuji co kdo přesně říkal a co kdo zpíval, ale v hlavě mi stále poslední dobou zní věta, která tenkrát vévodila mluvenému slovu za podpory vztyčených prstů do tvaru V, V jako vítězství nad veřejným strašákem tehdejší doby, nad KSČ a jejímy praktikami. Ta věta je každému z nás známa natolik, že se nám pokaždé, když ji slyšíme vybaví její autor, dnes už bohužel nežijící pan Václav Havel, náš pozdější pan prezident. Jeho vztyčená ruka a hřímání do mikrofonu, ta jeho nádherná věta, které tenkrát snad věřil naprosto každý: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ ,věta která ovlivnila tisíce životů, věta která tenkrát naháněla rudým ďáblům strach nejen v Československu, ale po celém světě.

A právě tato věta se stala tou onou známou berličkou pro všechny z nás, kteří jsme jí věřili a doufali, že dojde naplnění. Ano, i já ještě docela nedávno doufal a věřil jejímu obsahu i přesto, že sliby, které tenkrát tuto větu doprovázely vzaly záhy za své.

Nejbolestivěji na mne, působil v porevolučních letech fakt, že nebyli komunisté potrestáni tak, aby již nikdy nikoho nenapadlo tu jejich zrůdnou myšlenku propagovat a hlásat. Stejně jako statisíce ostatních občanů jsem očekával, že budou trestáni za jejich příšernosti, které páchali na lidech této země, očekával jsem, že už nikdy nikdo z nich nebude smět působit v politice, nikdy by mne nenapadlo, že se ještě komunisté kdy dostanou do poslanecké sněmovny. Za své vzaly sliby o postavení této strany mimo zákon. Bylo mi v tom slavném roce 1989 krásných dvacet let, život prakticky před sebou a ta představa, že už nikdy nebudu muset sledovat soudruhy v předních pozicích naší vlády mne doslova nabíjela energii. Pak přišly volby a já nevěřil vlastním očím, pak přišly další a situace byla mnohem horší.Stále dokola a stále komunisté v parlamentu.Komunisté stále všude okolo nás…..

Reklama

Udělám nyní skok o několik let dopředu, tedy až sem k nám do současnosti. Už je tu opět doba, kdy se bojím zapnout televizi, aby mne nepojala hrůza, že náhodou zahlédnu nějaký útržek z naší politické scény. Ale protože jsem jen člověk, a hodně zvědavý člověk, pojal jsem nedobrou myšlenku a vydržel jsem u zapnuté televize celý den při sledování ČT24, která nám divákům zprostředkovala jedno z nejsmutnějších představení, jaké jsem já osobně měl možnost sledovat živě v televizi.Ano hovořím nyní o posledním přenosu ze sněmovny, který se týkal vyslovení nedůvěry současné vládě. Nebudu se rozepisovat o tom co se tam dělo, nebudu protože tak masochisticky založený skutečně nejsem, abych si to znovu úmyslně připomínal.

Chci jen připomenout, že to, co se ve sněmovně dělo tentokrát, předčilo snad i tehdejší komunistické sjezdy a Milouš Jakeš by si musel připadat v dnešní sněmovně jako pouhý outsider se svým projevem o našich umělcích. Špína a zvratky, tahání na oponenty těch nejtajnějších kauz a osočování jeden druhého, den plný lží a nechutností. Den, který ani jinak než skončil, skončit nemohl. Ale já myslím, že každý kdo stejně jako já sledoval onu frašku a pamatuje si ten strašlivě stísněný pocit, kdy soudruzi kynuli pracujícím z tribun, mi musí dát za pravdu, že to oproti jednání poslanecké sněmovny v roce 2012 byla ještě procházka růžovým sadem…

A tak se doslova nabízí otázka v tento okamžik, kdy v této zemi panuje hlavně chaos, strach z dní příštích, nenávist a lež. Nabízí se mi prostě se nezeptat, opravdu zvítězila pravda a láska?? Nebo nám tu opět vládne lež a nenávist?? Já se přikláním k té druhé možnosti. Bohužel. Proč bohužel? Protože si plně uvědomuji, že tu máme opět formu totalitní vlády, kde lež a nenávist prostě opět vítězí. Jenže situace je nyní mnohem horší než v onom roce 1989. On totiž není mezi politiky nikdo, kdo by mohl naplnit, nebo být alespoň příslibem pro tu nádhernou Havlovu větu o pravdě a lásce….A ten pocit beznaděje začíná být mnohem horší než kdysi..