Pamatuji se jak jsem jako kluk vyrážel z domu na hřiště a ještě než jsem stačil zaklapnout dveře od bytu, pokaždé se ozval hlas některého z mých rodičů a důsledně mi připomínal, že mám slušně každého pozdravit. A já zdravil, zdravil často a zdravil jsem moc rád. Nejkrásnější oplacení pozdravu uměli starší lidé, ač jsme se vůbec neznali a já, když viděl již na několik metrů někoho koho bych mohl pozdravit jsem už hulákal „Dobrý den, dobrý den“ a opravdu se mi snad nikdy nestalo, že by mi pozdrav nebyl opětován často s pochvalou o slušném vychování. Jak plynul čas tak samozřejmě i já už nevykřikoval svá pozdravení na každého, ale naučil jsem se takovou pomůcku a návod jak na zdravení a ta mi vydržela až do dnes. To, že zdravím sousedy a známé a taky pokaždé, když kamkoliv vejdu či naopak odcházím beru jako naprostou samozřejmost. Ale pokud jdu po ulici a někdo kráčí naproti a podívá se mi do očí, pozdravím také a často je mé pozdravení opětováno i s úsměvem a třeba pokud to čas dovolí zapovídáním se. Beru prostě pozdrav jako projev a vyjádření se ke svému okolí a věřte mi, že mi ještě nikdy pozdravy nedošly.
Proč, ale o tom vůbec píšu? V poslední době se mi dokonce jeví, že je nemoderní pozdravit. Přijdu do čekárny u lékaře a pozdravím, najednou cítím na sobě pohledy všech přítomných a jen někteří jakoby trošku pohnou rty a ostatní s výrazem ve tváři, ze kterého je naprosto jasné, že jsem idiot, opět klopí své oči do podlahy…
Čekám dole u nás v domě na výtah, přijde páreček zhruba ve stejném věku jako jsem já a tak když né oni, pozdravím já. Nic, pozdravím tedy ještě jednou a odpovědí mi jsou opět vyvalené oči a nic. Aháá, dojde mi a tak zkouším „hellou“ a šibalsky se usměji. Opět oba jen zírají a tak to nechám být, asi mi nerozumí napadne mne, ale když opouštím výtah zaslechnu „to je magor“ a najednou chápu, že to není v jazykové barieře..
A teď to ještě trošku otočím a zamotám. Jsem v práci, ve své restauraci a tak nějak se pokaždé snažím veškeré dění regulovat tak, aby vše klapalo jak má. Přichází hosté, mrknu na kolegyňku a ta vyráží jejich směrem. Ví, že musí hosty pozdravit a přivítat. Dvakrát třikrát pozdraví, vyzkouší několik různých jazyků a pak se na mne zoufale jako už po několikáté za den bezradně podívá. Vyrážím jí tedy na pomoc a přistupuji k posunující se skupince a hlasitě na celou restauraci zdravím. Věřte – nevěřte, zase nic, jen vidím v jejich očích pobavené pošklebky. Stoupnu si tedy tak, aby nemohli dále pokračovat a opakuji pozdrav. „Co jééééééé? jdeme jen na záchod, to se snad může né?“ vyjekne na mne blonďatá paní a snaží se mne obeplout. „Nemůže“ odpovídám. Najednou stojí a zírají na mne. „Naše toalety slouží jen našim hostům“ oznamuji jim. Bez jediného slovíčka se všichni otáčí a míří ke dveřím. V tom se na mne otočí z té skupinky malý chlapec a povídá mi: „dobrý den pane“ a já vidím, že potřebuje opravdu zřejmě na malou. Ustoupím a ukáži mu, že má dveře otevřeny. Ostatní chvilku zírají a pak nás zasypou pozdravy a úsměvy. Odpovím jim a tiše se usměji a oni následují toho prcka, který jim dal pořádnou lekci. Tedy, abych byl přesný, ne všem, ta blonďatá paní odešla a ani nepípla, viděl jsem ji jak čekala přede dveřmi restaurace a pak, když ostatní odcházeli jim něco za nervózní gestikulace rukou vykládala a často se podívala směrem k nám.
A poslední příklad je takový ten, který mne popudí snad ze všeho nejvíc. A to, když třeba jdu někam se synem a on někoho pozdraví a nedočká se odpovědi. Protože stejně jako moji rodiče učili slušnosti nás děti, tak i já učím své, aby pozdravily každého koho potkají, tedy alespoň v domě, kde bydlíme. No a docela nedávno, tuším, že předevčírem jsme spolu čekali na výtah a přišla k výtahu paní, zhruba padesátnice a na pozdrav regovala jen nenávistným pohledem a pak se zahleděla do stropu. Když jsme nastoupili do výtahu synovi to zřejmě nedalo a svůj pozdrav opakoval. Ona se otočila čelem ke stěně výtahu a to do mne vjel takový vztek, že jsem zařval jak jsem nejvíce mohl „dobrý den paní„. Její reakce byla opravdu komická jak na ni zapůsobilo mé pozdravení. Okamžitě se otočila a asi pětkrát opakovala svou odpověď na pozdrav. Dokonce, když jsme vystupovali tak se s námi sama od sebe rozloučila…
Samozřejmě, že to synovi nedalo a s úsměvem vítězů se mne ptal jak je to možné, že se najednou tak změnila. A já mu odpověděl, že v každém z nás je někde hluboko zakořeněné slušné chování a že někdy je prostě potřeba použít i trochu nestandartní postup, abychom pomohli druhému ho v sobě najít. Že si každý někdy uvědomí, že pozdrav a úcta k druhému je počátek cesty k uspokojení se sebe sama. A tak doufám a budu doufat, že se jako v té reklamě v televizi nedočkám toho, že jednou mi odpoví paní na ulici: „Nazdar – deset korun“….