Reklama
 
Blog | Pavel Krč

Kalousek, Nečas, Bobina a ředitel

 

Kdysi jsem poznal slečnu, říkejme jí Bobina. Bobina byla takové to cukrové stvoření, které si chtělo podmanit svět skoro bezpracně, jen pomrkáváním jejich hlubokých očiček a třesením jejich překrásných prsíček. Nastoupil jsem do restaurace společně s ní v jeden den. Zatím, co jsem se učil nová jídla a nápoje, abych mohl z hlavy objednávat hosty, Bobinka pokuřovala spokojeně na baru a hodnotila příchozí hosty jejím žebříčkem.

 

Tu vešel socka, tu mazlik a pak třeba taťka od rodiny u nějž si byla jista tak, že věřila, že by za ní hopsal jako králíček jen kdyby mu věnovala jeden její okouzlující úsměv. Bobina měla postavený svůj životní cíl na důvěřivosti svých nápadníků a věřila, že každému postačí jen něco nabulíkovat, aby neváhal sáhnout do své portmonky a z vesela sponzoroval její nápady a radosti.

Neříkám, že by se mi její úsměv nelíbil a tělo měla jako bohyně, ale záhy jsem pochopil, že na její ligu nemám a ani jsem mít nechtěl. Taky jsem k ní s tímto názorem přistupoval a tím jsem si získal její náklonost a důvěru, že často neváhala, aby se mi pochlubila jak a kde někoho vyždímala, na jak drahou večeři či dovolenou se nechala pozvat. Bylo jí zcela fuk, kdo byl právě jejím sponzorem nebo partnerem, hlavně, že korunky cinkaly a ukájely její potřeby.

Pak mi jednoho dne svěřila tajemství, které jsem opravdu ani vědět nechtěl, ale než jsem se nadál, vyšeptala mi, že jejím nejnovějším tichým sponzorem se stal náš pan ředitel hotelu. Polkl jsem naprázdno a zamyslel se nad tím, co vše se může za jejím novým románkem skrývat. Na place fungovala spíše jako ozdoba, která se moc nenadřela a my jí s kolegou víc než odnášením talířů využívali jako kasírující servírku, protože, když kasírovala ona, bývala dýška opravdu více než skvělá.

Reklama

Jednoho dne zavítal k nám na restauraci neobvykle sám pan ředitel, usadil se, nechal si zavolat managera restaurace a dal mu jen tak padáka. Než jsme se stačili vůbec podivit nad tou novinou, jmenoval novým managerem Bobinku. Ta na něj pěkně pomrkávala a vlnila se v bocích jako orientální tanečnice, přičemž se smyslně usmívala a její úsměv vyjadřoval nejen poděkování, ale i příslib vděčnosti. Pan ředitel odkráčel s hlavou v oblacích a Bobina začala úřadovat. Nejprve se zbavila všech servírek, které jí v jejich očích mohly být hrozbou pro její pracovní metody. Těm ostatním pohrozila, že pokud by je zajímalo snad i něco jiného než jídelní lístky a obsluhování kávovaru, mohly by brzy následovat právě odejité kolegyně.

Pro mne a kolegu se změnilo jen to, že namísto Bobiny jsme dostali kolegyni, která sice neuměla tak báječně pomrkávat, ale zase na druhou stranu byla obrovský dříč a veškerá práce už neležela jen na nás. Jenže štěstí netrvá věčně a jednoho dne dorazila Bobinka, vzala si mne stranou a představila mi její plán. Plán na okrádání majitelů hotelu a plán, který mi připomínal spíše cestu do vězení, než za pořádným balíkem. Suše jsem jí odmítl a upozornil ji, že pokud zjistím, že by snad chtěla podobný plán vnutit druhé směně, že to tak nenechám. Věděl jsem, že jsem si tímto pod sebou podřezal větev, ale aby se mne mohla zbavit, musela mít důvod a ten jsem jí dát nehodlal.

Bobinka však byla šikovná manipulátorka a jednoho krásného dne se na restauraci opět objevil pan ředitel. Tentokrát dorazil i se svou rodinkou. Stačil jsem je jen přivítat. Pak se vedle mne objevila Bobina a suše mi řekla: „zírej a uč se miláčku“ . Pak nabaletila ke stolečku pana ředitele, udělala pukrle a vyžádala si pana ředitele na malou pracovní poradu. Přišli k baru a tak, abych vše slyšel mu pověděla: „Jiříčku, buď ho okamžitě vyhodíš, nebo si skočím promluvit s Tvou roztomilou ženuškou přímo tady a teď“. Jiříček chvilku přemýšlel a pak se rozhodl. Přistoupil k mému uchu a pošeptal mi do něj: „kamarád ve Vodičkové hledá barmana, doporučil jsem vás, večer můžete nastoupit, co tomu říkáte“ a pak se mi podíval prosebně do očí a já mu to ulehčil. Vděčně mi třásl pravičkou a když jsem za několik málo okamžiků opouštěl svou práci, vyběhl za mnou na chodbu, podal mi ruku a znovu mi poděkoval.

Jeho jsem ještě párkrát viděl, také jsme se spolu jednou pořádně opili v mém novém působišti, na které mne dostal a za co jsem mu byl časem moc vděčný. Bobinku jsem už nikdy víc nepotkal. Jen jsem se od „Jiříka“ dozvěděl, že ta „bestie“ se provdala do USA.

A proč o tom vůbec píšu? Nepřipomíná Vám také tento příběh dva pány, kteří společně řídí také jeden velký podnik a jen jeden píská a druhý tancuje? Je zajímavé, že jsem si právě na Bobinku vzpomněl hned v okamžiku, kdy pan Nečas omlouval další z přestupků jeho podřízeného pana Kalouska…

Co myslíte, je podobnost jen čistě náhodná?